Rozhovor s Milošem Tomášem Po stopách zlatého dětsví

 

Cyklus by Michaela Meera : INSPIRUJÍCÍ ROZHOVORY S...

 

Pravidelné rozhovory s inspirujícími ženami i muži

 

     " Po stopách zlatého dětsví"

 

Rozhovor s Milošem Tomášem

Učíme se budovat vztahy na zcela nových paradigmatech než naši předci. Mezi naší generací je téma vědomého svobodného partnerství velmi aktuální. Rodí se generace dětí, která přichází bez závoje zapomnění. Učíme se, jak žít svobodu uvnitř sebe i s druhými. Když jsem se zamýšlela, kam se obracet, k jakému vzoru...okamžitě se mi vybavila rodina Tomášových. Máme štěstí, že tu byli a je stále i jejich syn  Miloš Tomáš . V tibetské tradici se muž i žena v Poznání spojují, aby spolu ještě více duchovně „vyrostli“. Z toho svazku vzniká řada perel – jejich následovníci- děti, kteří od svých rodičů – „mistrů“ dostávají nauku přímo. Tak vyrůstal i Miloš Tomáš, což je v naší zeměpisné šířce i délce jev zcela ojedinělý a pro mou i následující generaci velmi inspirující. Míla Tomášová a Eduard Tomáš...realizovaná žena i muž, žijící spolu v partnerství vnitřní svobody a z tohoto poznání vychovávají svého syna. Jsou tak pro mě přímým vzorem i důkazem, jak budovat své partnertství i rodinu.  Míla  a Eduard Tomášovi tu donedávna působili. Miloš je jejich následovník – dítě, které vyrůstalo zcela jinak, než je u nás zvykem.

 

Oba tví rodiče žili v Poznání, mohu-li si dovolit napsat, Míla byla i po nějaký čas Eduardovou učitelkou. Jak jsi to vnímal ty, coby vědomí v dětském těle – pak i jako dospívající- dospělý...duchovní učení mezi rodiči?

Pro mne to bylo zcela normální. Vnímal jsem to jako normální stav, že se rodiče zabývali duchovními věcmi, i v rámci toho, jak píšeš, i v tom, že moje máma mého otce duchovně vedla. Zcela normální, naprosto běžné, to bylo pro mne, jako život sám. Jakési status quo. Byl tady rozdíl mezi naší domácností, resp. mými rodiči a jejich projevem na venek, a domácností i projevy spolužáků a dalších zevních lidí. To se projevovalo dosti i navenek. Moje máma byla pro mého tátu rádkyní, duchovní partnerkou, to je pravda, nejen tou zevní partnerkou - družkou v jejich společném životě. Zatímco jsem byl dítě, tak jsem toto vnímal, cítil jako zcela něco normálního, což ale vzhledem k materiální, marxismem a diktaturou proletariátu, silně poznamenané době, s tím nemohl člověk vyjít navenek mimo domácnost. Jako dospělý jsem měl o duchovní poznání opravdovější zájem a bral jsem to méně pudově a více rozumově. Cit tam nechyběl snad nikdy. Osud mne, jako u většiny dospělých, díky životním peripetiím vedl (tak nakonec také člověk roste, že), takže jsem získal o duchovní cestu hlubší zájem a rodiče mě v tom nedlouhém období byli těmi nejskvělejšími průvodci. Co jsem měl možnost poznat skuteční a ti nejlepší duchovní učitelé.  

Jak vychovávali tebe, Miloši?

Byli přísní i laskaví. Tak jak bylo třeba. Ať se mě to třeba v tu danou chvíli, jako někdy nezbednému dítěti, nelíbilo, myslím, že vše bylo v rovnováze. Předávali mi velkou lásku. Byli velice mnoho laskaví. Lásku, něhu atd., ale naprosto spravedliví, když bylo třeba i přísní.

Co ti rodiče předávali, jakou nauku?

Duchovní nauka je jen jedna. Je však více způsobů této nauky, i jak víme, více systémů zabývajících se duchovní naukou. Čili různé způsoby, systémy, jež užívají různých metod, prostředků, jakými jsou různá duchovní cvičení atd., jež mají za cíl vést ke stejnému Poznání, jak my říkáme, k Bohu. Tyto různé systémy, metody, co se týkají duchovní nauky či nauk, vedou ke stejnému jednomu cíli. Křesťané říkají k Bohu nebo do Boha, do království nebeského. Buddhismus říká…k čemusi nepoznanému, nezrozenému, nepočatému atd. Mě moji rodiče předávali duchovní nauku adekvátně k mému věku a způsobu vnímání v rámci výchovy, tak jak bylo třeba. Samozřejmě nechyběla bhaktijóga a ani též karmajóga. Když usoudili, že by už mohla nastat vhodná doba na doplnění džňánou, tak mne seznamovali i s těmito odvětvími, jako byla duchovní literatura, meditace....Vždyť už jako dítě jsem býval účasten jejich disputací s přáteli, kterým jsem zpočátku mnoho nerozuměl, a pak i otcových přednášek v pražské Unitárii. Jako předpoklad kladli velký důraz, jak je o nich veřejnosti známo, na etiku. Též v promluvách k veřejnosti, jak známo, to oba rodiče často zdůrazňovali. Tedy se jednalo o všechny složky duchovní nauky anebo můžeme zde říct základní jógy, jichž bylo třeba. Dost mne vyučovali etice a introspekci, nejen meditacím. Ale i např. v souladu vývoje tělesného i duševního, jelikož to těžko lze od duchovního vývoje (zvlášť u dítěte či jedince, jenž se vyvíjí) oddělovat, vzdělávávat se nejen v rámci povinné školní výuky, ale zejména také prací, což je též velice důležité.  

 

Jak jsi se s nimi prožíval v těle puberťáka? To je většinou pro mnoho mladých náročné i revoltující období...

Bylo to někdy těžké, jindy ani ne. Jistě především se mnou těžké. Někdy je to těžké se mnou i dnes. Puberťák vidí především své zájmy (začíná se projevovat síla jeho ega), jež upřednostňuje, tak dochází, jak víme, ve vztahu k jeho okolí ke konfliktům. To samozřejmě rodiče ne vždy akceptují a mívají na něco zcela odlišný pohled. Tak i u mne. Ke konfliktům jistě nejednou docházelo. Bylo to těžké, dalo se z toho vyjít, prošli jsme já i rodiče se mnou. Na druhou byli moji rodiče (ke všemu o generaci starší a ze staré vesnice, ze "staré školy"), v mnohém tolerantnější než rodiče mých vrstevníků. Řada věcí se mohla odehrát mimo vědomí mých rodičů, něco ovšem ne a pak mne to bolelo na duši, když jsem je zklamal a přivodil zármutek. Ale i v onom období, jako i před tím a po tom, jsme užili spoustu pěkných chvil. Vše patřilo k životu.


Co pro tebe znamenal odchod tvých rodičů?

Ano, řekl bych, že se stalo to, že jsem se snad stal konečně dospělým...:-D )) Já měl o generaci starší rodiče, navíc odcházeli déle, takže jsem se mohl lépe s tím smířit a byl jsem již plně dospělý, měl jsem již velký kus života za sebou, když odešli.

Měl bys k dnešním rodičům konkrétní poselství, jak se k dětem chovat? Co je důležité jim předávat?  

Ano, je myslím hodně třeba hledět na to, aby se z našich potomků nestali sobci, egoisti. Namyšlení, arogantní, samolibí jedinci. Proto ten velký důraz na etiku. Duchovní i neduchovní vývoj by měl být spojitý, duchovní vývoj člověka by se měl velmi dotýkat zevního a prolínat jej, tak jako tomu bývalo kdysi. Aspoň se takovému modelu ve výchově přiblížit. A aby z našich potomků nebyli jednoduché, konzumní a manipulovatelné bytosti. Tedy, aby dobře znali, co je to morálka, etika, pokora, ustoupení ze sebe, laskavost, soucítění s druhými, tolerance, apod. Aby více hleděli pěstovat v sobě a kolem sebe lásku, pravdu, toleranci, klid mysli...ideální by bylo, jak naznačuji, pěstovat i duchovní nauky.  Dříve bylo povinné náboženství, v buddhistických zemích státní televize vysílá náboženské a nejen náboženské, ale vůbec duchovní programy a obyvatestvo podle toho je vychováváno ve víře a k tomu k etice, úctě atd. Myslím si však, že by ona etika a potlačování vlastního sobectví (adekvátně k věku i zájmům dítěte, samozřejmě), egoismu, by úplně stačila....

Mladá generace se už také vnímá jinak, více se zajímají o to, kdo ve skutečnosti jsou. Co bys dnešní mladé generaci vzkázal?

Že existují i jiné a daleko hodnotnější atributy, než jsou zisk, peníze, profit, ekonomické a geopolitické zájmy...také je tu láska, jež je dokonce zdrojem všeho, víra, spravedlnost, etika, právo a čest, naděje a pravda a podobné, jež by mohli mladí lidé pro sebe objevit....


Když čtu tvé knihy, dýchá na mne z toho velká láska k tvým rodičům. Dotýká se mě to někde hluboce na úrovni Duše...toto si všichni přejeme, vidět se, zřít vzájemně – rodiče mezi sebou, rodiče a děti...Když jsme tě s partnerem navštívili, viděl jsi nás – „zřel“ jsi nás, to se nám stává málokdy. Pro mne to bylo velmi radostné setkání. Když bytost takto vidí, prošla si hlubokou cestou. Můžeš se s námi o „svou“ duchovní cestu podělit?


Myslím, že právě v oněch mých knihách (vyšly tři) a v tomto rozhovoru je ona "má" duchovní cesta dost naznačena, ba popsána. Ono, čím více by byla "má", tím evidentně méně by se jednalo o cestu či cokoliv duchovního, že? 

 

Díky nahrávkám, filmům a knihám máme obrazový i psaný důkaz konání tvých rodičů i tebe samotného.  Vnímám to pro nás velmi přínosně. A co Miloš dnes? Čím se zabývá? Co tvoří?

Děkuji za optání. Miloš má již, jak mnozí vědí, několik let rozepsanou životopisnou knihu o svých rodičích. Snad se ji podaří jednou dokončit. Jinak, jelikož jsem neslyšící, tak poměrně často písemně konzultuji se zájemci jejich duchovní problémy, koresponduji s nimi a jsem nápomocen radou tomu, kdo o to upřímně požádá, kdo to potřebuje (jde o jakousi nepsanou duchovní poradnu, zdarma pochopitelně), při vedení meditací apod.

Tento člověk se též podílí na programu a managmentu Avataru, vytváří obálky ke knihám, občas přednáší, přispíval do některého z časopisů (Dingir, Meduňka) či poskytuje rozhovor, jako je např. tento....:-D ))

 

Může nám také Miloš ze „svého“ Poznání odpovědět na tyto otázky:

Co je cílem duchovní cesty?

Pod pojmem duchovní cesta já chápu mystická cesta, mystika.  Z toho už lze vyrozumět onen cíl této cesty. Cílem duchovní cesty, tedy, jak já chápu, je poznání Pravdy. Absolutní Pravdy, nebo chcete-li univerzální Pravdy a Lásky, jako zdroje a prazákladu všeho, tj. můžeme říci Boha, jenž je jediný a všudypřítomný. Jenž je vším a z Nějž je vše. Tedy sjednocení se s Bohem, s Pravdou. A to bez pokory, jak se shodují všichni opravdoví mystikové Východu i Západu, uskutečnit nelze. 

Můžeš jednoduše vysvětlit, co je život v Jednotě?

Ano, tzv. život věčný, přebývání v Bohu, mimo dualitu (resp. mnohost), zbavení se duality, dvojnosti. Čili ne už život jako takový, ale přebývání v oné absolutní Pravdě, v Bohu, sjednocení se s ním, asi tak jak svatý Pavel říkal:  "Nežiji již já, ale žije ve mne Kristus" anebo Ježíš: "Já a Otec, jedno jsme".  

Jak je důležité na duchovní cestě potlačovat ego?

Je to nesmírně důležité, neboť ego je právě to, co nás od poznání jednoty, čili od sjednocení se s Bohem, odděluje. Proto se snažíme ego potlačovolat, resp. eliminovat. Mahariši z Arunáčaly o vztahu absolutní Pravdy a ega říkával: "Pravda je stav bez ega". V mojí knížce nazvané "O rozpouštění ega", kterou vydal Avatar, se čtenář dočte mnohem více na toto téma.   

Jaký význam na duchovní cestě má rozvoj osobních talentů?

Je zajímavé, že vzdělávání a zejména sebevzdělání (kdy jde o naplnění vlastní vůle k učení a tím i většímu potlačení lenosti, atd.), jak tomu věří např. v Tibetu, má velký smysl i třeba před smrtí. Věří, že člověk si přinese s sebou do příštího vtělení jakýsi kredit a jeho duše bude o něco vyspělejší. Ale i jiné národy věří na reinkarnaci a hledí se zachovat podle toho. Víme, že v minulosti, např. ve Starém Egyptě, ale též i v různých kulturách na našem území, dávali zemřelým do pohřební výbavy jejich příbuzní a přátelé předměty, jež by tito zemřelí lidé na onom světě mohli upotřebit a ke kterým měli za svého života zde na zemi nějaký pozitivní vztah. Až se příště narodí, je předpoklad, že tyto předměty budou užívat. Jednalo se o předměty osobní potřeby, ale třeba i koně, manželky, zbraně, šperky aj., prostě předměty, ke kterým měl ten dotyčný nějaký pozitivní vztah. Zde hodně sehrála víra těch lidí, ale kdo ví, jestli na budoucí talent, nebo vlohy pro onu duši to mělo nějaký vliv. Dalo se předpokládat, že onen znovuzrozený člověk získá určitý talent. Kdo ví. Určitě oni věřili, že ano. Příště se člověk narodí již s lepšími předpoklady pro jeho rozvoj, se vztahem k něčemu, má pozitivní vztah k učení, pozitivní návyky, vlohy pro něco, talent atd., zde bude již jaksi živná půda. Bude lépe připraven. A objevíme-li např. u svého dítěte či u sebe samého talent pro něco, jistě bychom jej měli rozvíjet, podporovat. Jak víme, duchovní cesta je spjatá s životem. A jak jsem již v odpovědi naznačil, tak nemusí jít jen o tento momentální život. Mohli bychom říci, že naše životy jsou něco, co provází naší duchovní cestu. Mluvíme-li o duchovním vývoji jako takovém, nejen v rámci jednoho života. A tak vzdělávání, rozvoj talentů, přispívá k rozvoji intelektu a tím i pozitivně ovlivňuje duchovní cestu.  

Pro mě je cizí a stále překvapující, jak se mezi sebou různé duchovní skupiny přou...děje se to u nás i v zahraničí. Naše generace by si to přála už jinak, avšak i toto nás ovlivňuje. Co s tím Miloši, jak to vnímáš? Vidíš nějaké řešení?

Ve zmíněné knížce "O rozpouštění ega" se nad tímto problémem zamýšlím ( zájemce o tento problém se může o příčinách, jak je vidím, dočíst v knize "O rozpouštění ega" v první, stejnojmenné, kapitole, zejména od str. 71). Vnímám to spíše jako nutný jev, tak jako všechno. Je třeba se od toho odtáhnout a nenechat se tímto pohltit. Věřím tomu, že vaše generace by si to přála změnit, něco s tím dělat, ale myslím si, že vlastní smíření je nejlepší cesta, tak jako u všeho. Nejrychlejší a asi nejlepší cesta či metoda, jak z toho ven, je odevzdat to. Měl bych tedy pro dnešní generaci tu radu, že čím více si to přeje změnit, tak tím spíš toto své přání, jako ostaně i všechna ostatní, odevzdat. Myslím, že tu pro dnešní mladou generaci jsou nastoleny jiné, důležitější otázky, jimiž by se měla zabývat.

 

Všichni jsme propojeni, každá naše myšlenka ovlivňuje dění na této planetě. Jak vnímáš současnou situaci ve světě?

Jako velký kvas, neustálení poměrů. Tak jako lidé mají svou karmu, tak i národy atd. To se navzájem prolíná, ovlivňuje, neboť tak, jak jsi na počátku hovořila o vztazích, i zde nejen mezi jednotlivými lidmi, ale i mezi celými národy, etniky atd. jsou již vztahy natolik propletené, že ta jejich karma nemůže být nijak lehká, spíš naopak. Ano, každá myšlenka ovlivňuje náš vývoj i dění ve světě.

Pomůžeme si, když budeme myslet i jednat co nejvíce pozitivně, co nejvíce se upneme k Bohu. Radím lidem vše, každou svou myšlenku, pocit, ať je dobrý nebo neblahý, odevzdat. Obraťte se s tím k Bohu. Každou myšlenku, každý pocit ze všeho, uspokojení, radost, trauma, smutek...vše odevzdejte. Tam, kam to patří, odkud to vzešlo. Tomu, který to vše vytváří a který tím vším jest. I když to v dnešní době zní možná poněkud přihlouple, naivně, vidím v tom řešení. Dříve se mluvilo o Spasiteli, že? Tak k tomuto Spasiteli, jímž je všudypřítomný Bůh, se upnout, odevzdat se Mu s tím vším. 

Jaké je tvé krédo a co bys vyslal ke čtenářům za přání?  

Ať jsou všechny bytosti šťastny.

Michaela Meera:

Vysílám do Univerza přání…nového, většího, pohodlnějšího prostoru pro setkávání s tebou. Na to se velmi těšíme a věříme, že to bude brzy. Též se těšíme na životopisnou knihu, kterou o svých rodičích píšeš. Prostě děkuji, že tu jsi.

Rozhovorem provázela: Michaela Meera

 

Miloš Tomáš: Syn Míly a Eduarda Tomášových, známých českých mystiků. Již několik let se věnuje přednáškové činosti v oblasti introspektivní filozofie a mystiky, kterými se zabývá. Vystupoval jako host na různých duchovně zaměřených setkáních (svých rodičů aj.). Příležitostně publikuje ve specializovaných  časopisech (Meduňka, Dingir apod.). Žije v Praze, působí v duchovním centru Avatar, kde přednáší a vede meditace.

Knihy Miloše Tomáše   ZDE  

Setkání s Milošem Timášem a vše o Míle a Eduardu Tomášových najdete na: www.avatar.cz

Fotografie: Archiv Miloše Tomáše

 

Pizzetky

Pizzetky
Pernerova 11/293
Praha 8
18600
info@pizzetky.cz www.pizzetky.cz
www.pontelavita.cz
www.inoutbody.cz
archiv: www.michaelabakotova.cz
Facebook: Pizzetky
www.pizzetky.cz